ZA SLUNCEM K JIŽNÍMU PÓLU


	Stránka věnovaná fotočlánkům o toulkách po zemích českých

Ivan Anderle - ZA SLUNCEM K JIŽNÍMU PÓLU
vydáno: 01.12.2013
web autora

Už i v Praze je horko jako v předpeklí a přesto kde kdo táhne směrem na jih. Dovolená si prostě žádá jižní kraje. Malá odbočka - když jsem byl v Austrálii a bydlel u kamarádů v Melbourne, líbilo se mně jak říkali „pojedeme na sever, někam do tepla“. Ale u nás frčí jih. Jih to je pro nás Itálie, Chorvatsko, Řecko nebo třeba Egypt. Podléhám té letní euforii. Přihazuji do auta plavky a dvě trička, ještě paket Plzeňského a startuji.

Mířím o něco blíže, jen na nejjižnější bod republiky, neboli na „Jižní pól ČR“. Na rozdíl od skutečného Jižního pólu, ke kterému se můžete přiblížit pouze od severu, lze náš „Jižní pól“ dobývat ze všech čtyř světových stran. Jenže už na začátku celého mého projektu „Čtyři póly“ jsem si určil, že všechny musím dosáhnout pouze postupem po našem území. Tudíž i náš „Jižní pól“ budu dobývat od severu.

Vynechám popis cesty z Prahy až do Vyššího Brodu, neboť se jedná pouze o přibližovací přesun po silnici. Kousek za Vyšším Brodem je malá vesnička Studánky, kde u místního rybníčku buduji základní tábor. Nechávám tam zaparkované auto a pokračuji dál pěšky. Můj věrný druh Magic zůstal tentokrát doma. Při odjezdu se schoval do stínu své boudy a dal tak jasně najevo, že v takovém horku se od domácího bazénu nikam nevzdálí. Prý mu to můžu po návratu vše vyprávět.

Žlutá značka mě vede po rozbité klesající silnici až do míst bývalé vojenské posádky Mlýnec. Na rozcestí se přidává i modrá od Dvořiště a cesta začne mírně stoupat k dnes již neexistující osadě Radvanov. Myslím, že tento úsek cesty vede tou nejkrásnější a nejopuštěnější částí Vyšebrodského přírodního parku. Určitě stojí za to se tudy projít. Příjemná stezka loukami a borovicovými háji se však od bývalé osady Radvanov mění ve vyštěrkovanou širokou cestu, lemovanou betonovými sloupky. Otráveně čtu klasickou modrou cedulku plnou hvězd o tom, že tento projekt byl vystavěn za finanční podpory EU. Později odpoledne, už v hospodě ve Studánkách, jsem se od místních dozvěděl, že si to tam koupil úplně náhodou a poctivě nějaký ředitel pozemkového fondu. Cestu pak prý stavěl přes svoje pozemky právě on, což mě jen utvrdilo, že hajzlíci v Čechách to pořád mají pevně v rukách.

Když jsem konečně v úmorném vedru dosáhl státní hranice, čekalo mne malé překvapení. Z rakouské strany vede asfaltová cesta téměř až na čáru. Horko bylo skoro nesnesitelné a představa dobře chlazeného piva, které by bylo po ruce, pokud bych jižní pól dobýval autem z Rakouska, byla přímo mučivá. Jenže, pravidla jsou pravidla, obzvláště ta, která si člověk nastaví sám. Přestal jsem snít o imaginárním pivu a vyrazil podle hraničních kamenů k již nedalekému cíli své cesty. Pěšinka klesá po hraně zanedbaného lesa a čistě obdělaného pole. Asi není potřeba upřesňovat ke kterému státu patří pole a ke kterému les.

Po pár stovkách metrů pěšina končí u nevzhledného kovového sloupku s nápisem Nejjižnější bod ČR. Ani hraniční kámen není nijak mimořádně opečovávaný a jeho okolí se topí v záplavě kopřiv, bodláků a bolševníku. Když dosáhnete cíle, očekáváte že prožijete nějaký významný pocit, ale tady se nic podobného nedostavilo. Připomněl jsem si tedy jen, že i cesta může být cíl a vyrazil se ještě podívat kousek do Rakous.

Nedaleko od hranice se na menším kopečku rozkládají tak zvané Švédské šance. Palisády jsou pěkně a vkusně opravené, valy vysekané, informační cedule sprejery nepostříkané a texty jsou i v Češtině. Prostě historicky zajímavé a hezky udržované vojenské místo. A dvě děla, mířící laufy do české kotliny už jen v náznaku připomínají, že ještě nedávno zde byla železná opona ...