CESTA NA SEVER - FotoČesko


	Stránka věnovaná fotočlánkům o toulkách po zemích českých

Ivan Anderle - CESTA NA SEVER
vydáno: 16.11.2013
web autora

Již od dětství jsme utvrzováni v představě, že cesta severním směrem je ta nejtěžší. Kdepak jih nebo východ. Možná snad ještě divoký západ, ale ani ten neobstojí v přímé konfrontaci s cestou na sever. Sever je drsný, fouká tam vítr přímo krutý a sněhu, sněhu je tam fakt hodně. Tak je nám sever představen v dobrodružných knížkách, filmech, v písních a nakonec těm co naslouchají i ve škole. Na 50. st. severní šířky, to jest v Praze Jinonicích, bylo devětadvacátého července horké léto. Ideální čas pro cestu na Nordkap České republiky. Naskládali jsme s Magicem zásoby na motorové saně, jak jsme začali pro tuto výpravu nazývat naše obytné auto a přišel čas loučení. Já dal ženě poslední polibek a Magic si trochu čůrnul na svoji boudu, aby mu do ní nelezl Bogy nebo Forty.

Cesta ubíhala velice rychle a za necelé dvě hodinky jsme přejížděli, kousek nad Cvikovem hřeben Lužických hor. Při pohledu na mapu ČR je každému, kdo si umí správně položit mapu severem nahoru okamžitě jasné, že nejsevernější bod republiky se bude nalézat ve Šluknovském výběžku. Co mu však nejspíš unikne je neuvěřitelná délka tohoto našeho území. Když automobil zdolal stoupání na Stožecké sedlo a začal prudce klesat zazdálo se, že jsme skoro u cíle a že cesta z Prahy byla až podezřele krátká. Jenže tachometr natočil dalších 45km, než se objevila první cedule upozorňující na státní hranici. Předtím jsme však zastavili v Rumburku, kde jsme okoukli barokní kamenný most a připomněli si i něco o historii Rumburské vzpoury.

Myslím, že nebude na škodu zmínit se i o jistém koloritu místních obyvatel. Nedaleko obce Šluknov na nás radostně mávala zdejší děvčata. Naše obytné auto sice nemá rozměr kamionu, ale jednoznačně to už není osobní automobil a proto jsme se asi stali terčem jejich zájmu. Bohužel, nevezl jsem s sebou žádné náramky, barevné korálky, ani žádnou skleněnou bižuterii, a tak jsem pouze zpomalil a děvčatům slušně zamával. Nevím proč jejich kamarádi, kteří do té doby netečně seděli v příkopu u ohýnku, začali po tomto přátelském gestu za námi házet kamením. Naštěstí nedohodili a jen vítr otevřeným oknem k nám donesl úryvek věty, v němž se jasně dalo rozeznat jen slovo "typičo". Zřejmě nějaký lokální pozdrav těch rázovitých lidí.

Za Šluknovem se silnice ještě o něco zúží a pokračuje dál na Lobendavu. Tam je nutno u kostela odbočit ke hřbitovu a dál podle kravína bohem zapomenutou zemí stále k severu. Cesta se proplétá mezi roztroušenými domy, lesíky, občas přeskočí potok. Z čista jasna končí značkou zákaz vjezdu a dvěma cedulemi. Jedna s česko-německým nápisem: Soukromý pozemek - zákaz vstupu Privat – Eintritt verboten a druhá, evidentně starší, už jen česky: JZD Záře - nositel. Čeho nositel to se už nedozvíte, neboť zub času nemá úctu k hodnotám, natož k bezcenným frázím. Protože cesta na sever má být dobrodružná, koukl jsem na Magica, zda pojedeme dál? Kývl hlavou a znuděně zívl. To v psí řeči znamená ano. Cesta se ještě více zúžila a po nějakých 300metrech končila zcela. Byli jsme přímo na hranici. Zaparkoval jsem na louku vedle cesty tak, aby auto bylo celé ještě v ČR. Pro jistotu. Člověk nikdy neví. V Německu prý čeští zloději kradou auta ve velkém.

Cesta na Nordkap pokračovala dále tedy pěšky. Nejprve po kraji lesa a následně krásným údolíčkem podle neuvěřitelně čistého potoka. Teče z Německa, tak proč by taky měl být špinavý! Hraniční kameny jsou nabíleny a pečlivě očíslovány. Série patníků s předčíslím 1 náhle končí a začíná série s číslem 2. Tak tady už to bude. Míjíme číslo 35 a Magic samým vzrušením přeskakuje do Německa a zase zpátky do Čech, jakoby se toho nemohl nabažit. Zkusím to po něm. Do Německa a do Čech. A do Německa a do Čech, kurňa to je dobrý, bez pasu, bez občanky, bez doložky, bez manželky. Ta Únie má něco do sebe! Patník 38, 39, a jsme tam. Hraniční kámen 2/40 bájný Nordkap, jak potvrzuje cedule u patníku, je dosažen.

Ano je to drsný sever, právě začalo pršet. Děláme s Magicem nutnou dokumentaci o dosažení tohoto bodu. Stavím stativ, měním objektivy, řeším ISO, clonu, čas. Komponuji na šíř i na výšku. Provádím zápis do knihy. I Magic se staví k tomuto místu zodpovědně. Zvedá nožičku a to dokonce dvakrát a zanechává na kameni zprávu pro všechny po něm přijdoucí psiska: Byl jsem tady Já, Gordon Magic z Jinonického dvora. Má to pacholek jednoduché! Ovšem neví to, co jsem se dočetl v návštěvní knize. Hned po jejím otevření na mne vypadl zabalený list papíru, s pečlivě provedeným výkresem a pojednáním o tom, že nejsevernějším bodem ČR není kámen s číslem 2/40 ale sousední s číslem 2/41. Dokument vypadal vědecky, byl i podepsán nějakým Mgr-em, a tak jsem pro jistotu nafotil oba kameny. Nebudu to nijak dál pitvat, kameny jsou od sebe vzdáleny asi jen 20m, což znamená, že jsme úkol výpravy splnili a nejsevernější bod České republiky dobyli tak jako tak. Můžeme jít s Magicem slavit a až nám budou třást rukou, respektive tlapou, jen já budu vědět a nikomu neprozradím, že Magicovi k absolutnímu dosažení Nordkapu chybělo těch 20m …